Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie




Yüklə 293.28 Kb.
səhifə1/3
tarix11.03.2016
ölçüsü293.28 Kb.
  1   2   3




Bakalářská diplomová práce
2007 Marie Gilbertová

Masarykova univerzita v Brně

Filozofická fakulta
Ústav evropské etnologie

studijní obor: etnologie-muzeologie


Marie Gilbertová


Svatba na moravských Kopanicích v pramenech písmáků Františka Šopíka (1896-1972)

a Josefa Lebánka (1905-1986)

Bakalářská diplomová práce


Vedoucí práce: PhDr. Martina Pavlicová, CSc.

__________________________________________________________________________________


Brno 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Svatba na moravských Kopanicích v pramenech písmáků Františka Šopíka (1896-1972) a Josefa Lebánka (1905-1986)

vypracovala samostatně, s využitím pouze uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 3.12.2007 ___________________________

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí práce, PhDr. Martině Pavlicové, CSc., dále pak Kateřině Kubínové a Ladislavu Gabrhelovi za pomoc a cenné informace a PhDr. Martě Toncrové za poskytnutí důležitých pramenů.


Úvod…………………………………………………………………………………………..5

I. Moravské Kopanice………………………………………………………………………..6

II. Svatba na moravských Kopanicích a významní nositelé lidových tradic

1. František Šopík (1896-1972)…………………………………………………………..14

2. Josef Lebánek (1905-1986)…………………………………………………………….38

III. Rekonstrukcea pódiová prezentace tradičních námluv a svatby se současníky…………………………………………................................................................49


Závěr…………………………………………………………………………………………55
Použitá literatura……………………………………………………………………………57


Úvod
Když jsem se rozhodovala, jaké si zvolit téma pro bakalářskou práci, ihned mne napadla tematika moravských Kopanic, konkrétně tradiční svatba. Toto téma je sice poměrně obecně rozsáhle zpracované, téměř nikdo se jím však nezabýval v rámci tohoto regionu. Mou myšlenkou tedy bylo udělat jakýsi kompletní popis kopaničářské svatby, včetně veškerých zvyků, písní, tanců, svatební úpravy kroje atd.

Rozhodla jsem se zkoumat v archivu brněnské pobočky Etnologického ústavu AV ČR, kam jsem se dostala díky PhDr. Martě Toncrové ke sbírce Joži Černíka, sběratele, který na Moravské Kopanice jezdil a díky němuž máme dnes soubor kopaničář-ských písní.

V terénním výzkumu byla mou důležitou respondentkou Kateřina Kubínová z Uherského Brodu, původem z Vyškovce, dcera významné osobnosti moravských Kopanic, Františka Šopíka. Její vyprávění a materiály, které mi poskytla, byly velice cennou pomocí v mé další práci. Měla jsem možnost nahlédnout do rukopisu Šopíkových vzpomínek, ve kterých do detailu popsal vlastní námluvy i následnou svatbu.

Navštívila jsem také Ladislava Gabrhela ze Starého Hrozenkova, který mi rovněž poskytl cenné informace.

Bakalářskou práci jsem tedy nakonec orientovala tímto směrem a rozhodla se že pojmu kopaničářskou svatbu z pohledu díla Františka Šopíka, ale také Josefa Lebánka -známého lidového vypravěče, který se rovněž zabýval touto tematikou, především námluvami.

V poslední části práce jsem se zaměřila na to, jak se dnes prezentuje tradiční svatba na pódiu a se současníky. V tom mi rovněž pomohla Kateřina Kubínová, která sama jedno z těchto představení zorganizovala.

Moje práce tedy zachycuje téma kopaničářské svatby ze tří různých pohledů: Františka Šopíka, který ji z autopsie popsal, Josefa Lebánka a také Kateřiny Kubínové, která se snaží stále udržovat tradice svého rodného kraje.


I. Moravské Kopanice
Na severu a severovýchodě je Slovácko ohraničeno úpatím Javorníků a pásmem Bílých Karpat, v němž leží několik obcí, které jsou označovány jako moravské Kopanice. Toto území se od okolí nápadně odlišuje nářečím, kroji i způsobem života. Kvůli značné vzdálenosti od okolních větších měst a horší přístupnosti z moravské části si tato oblast zachovala svoji archaičnost a originalitu.

Na Moravě jde o oblast s velmi archaickou kulturou, jejíž kořeny nelze hledat na samých Kopanicích, které ji konzervovaly, nýbrž v těch lokalitách, z nichž osadníci v 18. století přicházeli. Podle nemnohých ikonografických dokladů z této doby se jeví nápadná souvislost s obyvatelstvem zaniklého Zálesí v Povláří a jeho kulturou, ale hledaly se i vzdálené zdroje vlivů, například dinárských.

V této oblasti se vyskytují dvorcové vsi, které byly zakládány na horských pasekách v průběhu 18. století. Podle způsobu zemědělského hospodaření se nazývaly „kopanice“ a jejich obyvatelé „kopaničáři“. Záhy se ujalo psaní Kopaničáři; ze skupiny socioprofesní se stala skupina etnografická a z kopanic etnografický okrsek Kopanice, který zahrnuje pouhé čtyři vesnice východně od Uherského Brodu, s nimiž kulturně souvisejí ještě další čtyři obce. Jsou jimi Žítková, Vápenice, Vyškovec a Lopeník. Jakýmsi „centrem“ této oblasti je Starý Hrozenkov, který byl pro okolní obyvatele místem, kde se oddávalo, kam děti chodily do školy, kam se chodilo se zbožím na trh atd. Zřetelný je též vztah s kopaničářskou oblastí západního Slovenska, táhnoucí se podél bývalé zemské hranice. Právě kvůli většímu geografickému spádu směrem do Uher měli Kopaničáři blíže k těmto místům, kam často směřovaly jejich cesty obchodní i soukromé, kam chodili za prací, zvláště do Myjavy a Nového Města. Měli tedy vždy větší kontakt s obyvateli slovenské části. Z tohoto důvodu u nich vzniklo nářečí, které má nejvíce prvků ze slovenštiny a které se také zachovalo zcela neporušeno.1 Vyskytuje se ve Starém Hrozenkově a ve vesnicích s kopaničářským osídlením, zejména v Žítkové, Vápenicích a Vyškovci.2

Oděv
Jak už bylo naznačeno, v mnohých  projevech lidové kultury na moravských Kopanicích dodnes nalezneme archaické prvky. Je tomu tak například u oděvu. Muži nosili na nohou boty s tvrdými holínkami a místo „gatí“ si oblékli soukenné nohavice. Dříve byly z bílé huně, po obou stranách poklopce a vzadu černě nebo modře šňůrované. Košile na svátek byla jemnější, na límečku, na prsou a na zápěstí byla barevně vyšívaná. U krku se zavazovala bílými šňůrkami, které byly někdy drobně vyšité.

Kordula, brunclek, nebo-li vesta, se zde nazývala „prucel“, byla černomodrá, na zádech měla vyšité starobylé motivy tulipánů a také zdobně obšité dírky a kapsy.

´Pančuchy´, neboli pletené ponožky z ovčí vlny, jsou nad kotníky různě geometricky vzorkované černou vlnou a sahají do půli lýtek. Na hlavě se v létě nosil nízký klobouk se zdobením z červené, žluté, bílé a zelené vlny. Toto zdobení mělo podobu jakýchsi „housenek“ či třásní. Ženský kroj na Starohrozenkovsku byl ještě archaičtější, než na příklad ve Velké nad Veličkou, ve Strání nebo v Březové. Skládá se v podstatě z „rubáče“, (spodní košilky), krátkých rukávců, „leknice“ (živůtek, spojený se sukní), „záscery“ (fěrtochu) a šátku na hlavu, který se nazýval „ručník“. Rubáč (spodní košilka) byl zhotoven z konopného plátna, byl dlouhý, měchovitého tvaru. „Leknice“ byla spojením fěrtochu a kordulky. Byla rovněž z konopného, ne příliš hrubého plátna, bílého nebo žlutavého. Skládala se ze spodku, hustě navrapeného, v předu otevřeného, který byl dlouhý až po lýtka a všitý do „liamce“, vrchní části, která byla vlnou, někdy i hedvábím barevně vyšita. K tomuto „liamci“ byl přišitý „živôtek“, který byl zhotoven zpravidla z téhož plátna jako spodek. Spodní okraje živůtku se pod ňadry svazovaly šňůrkou nebo mašlí tak, že nebyly nikdy u sebe byl tudíž vidět spodek rukávců. Rukávce se oblékaly pod živůtek, měly nepříliš baňaté rukávy a byly opět vyšity pestrou vlnou, zřídka kdy hedvábím. Vyšíval se stojáček na krku, části na zápěstích, nárameníky a nověji i část na prsou. „Záscera“, neboli fěrtoch mívala více podob. Nejstarší fěrtochy byly asi modré, spojené ze dvou půlek ozdobným švem uprostřed. Jejich přesnou původní podobu neznáme, říká se ale, že si látku na ně vozily ženy z „Prešpurku“, byla tedy jistě vzácná. Byl na nich modrotiskový vzor ze tří barev s motivy velkých květů.

Někdy míval fěrtoch dole i úzkou krajku. Jiné „záscery“ byly černomodré s úzkými pentličkami a nejvíce byly rozšířené „záscery´“, které byly různě potištěné, nejčastěji bílé s drobnými kvítečky a pentličkami, které tvořily spodní lem. Původní fěrtochy byly ale bohatě vyšívané a ukazovaly nejvíce z vyšívačského umění žen, které je nosily a zhotovovaly.

Fěrtochy se k pasu přivazovaly širokými, barevně tkanými stuhami, které se dnes nahrazují průmyslově vyráběnými stuhami tkanými na stroji. Kromě mašlí si ženy váží kolem pasu tzv. „sak“, což je opasek z kerezínových nebo červených harasových šňůr v převázaný v určitých vzdálenostech zelenou vlnou, který má na konci střapce. Tento „sak“ se tkal podomácku technikou „na rámu“. Na nohou ženy nosily také pletené punčochy-ponožky a kožené krpce, někdy vysoké boty („čižmy“) či nízké kožené boty, které zrovna byly v módě.

Na hlavu si vázaly turecké červené nebo tmavé květované šátky, „ručníky“, někdy také malé šátečky pod bradu. „Ručník“ mladé dívky nosily uvázaný “na babušu“, vdané „na záušničky“, při čemž konce šátku se omotávaly nad čelem.Při tom měly vlasy ovinuté kolem „kontuly“, obalenky. Kontula byla jelítkovité těleso, do něhož byly vlasy vpleteny tak, aby držely a nemusely se často zaplétat. Hlavu si často ještě přes ručník omotávaly bílým ´obrusem´, který překřížily přes prsa a vzadu zastrčily za pas.


Tanec
Dalším z výrazných prvků lidové kultury na moravských Kopanicích je tanec, který si rovněž zachoval svoji rázovitost a autenticitu. Přebíral prvky jak ze strany moravské, tak slovenské, v některých tancích se objevují prvky z oblasti Myjavy (západní Slovensko).

Základními tanci jsou „selská“ (jinde na Slovácku „sedlcká“) a „dúpaná“. Liší se od sebe jen v detailech- v tanečním držení nebo v přechodech z jedné figury do druhé. Důležitý je předzpěv tanečních písní, po němž vždy následuje vlastní tanec. Tančí se stále na jednom místě. Variantou „hrozenské“ je „obtáčaná“ ze Starého Hrozenkova, v níž se objevuje nový prvek-obíhání dívky kolem chlapce- „obtáčení“. Ostatní pohybový základ tohoto tance i choreografická kostra se v podstatě shoduje s „hrozenskou“. K témuž tanečnímu typu jako hrozenská a uvedeným variantám je třeba počítat i tzv. kopaničářské čardáše- „prešlapovaný“ a „prechýtaný“. Oba se blíží k čardášům západoslovenským, které zřejmě-asi i jako čardáše kopaničářské-navazují a vycházejí ze starších domácích párových tanců téhož typu (tj.tanců točivých). Na čardášových cifrách by bylo možno vystopovat i prvky a charakter jiného typického tance krajového, verbuňku, který se na Kopanicích kdysi také tančil, ale který tam již ve své úplné formě zanikl.

Do kopaničářských tanců pronikly i tance s českou motivikou (tanec „kmínek“ na píseň „Za tú našů stodolenků rosce kmínek“), nebo- jak již bylo řečeno- s motivikou slovenskou (tanec na píseň „Moja milá zadrímala“-nazývá se klbový- celý tanec se tančí po kruhu, objevuje se tam i krok polkový a vyskočení dívky „na klb“).

Dalším podobným tancem je tanec „Janko z Bánovec“, tančený rovněž na slovenskou píseň. Tančí se též po kruhu. Po pohybové stránce je tento tanec vlastně aplikací čardášových figur na jedinou píseň s přesným vymezením pohybů na jednotlivé části písně. Objevuje se zde i polka a to ve formě hladké polky i ve formě „třasláku“, a konečně také jako tzv. „dúpaná polka“. Při této polce tanečník totiž v každém lichém taktu místo obvyklého polkového kroku třikrát zadupe pravou, levou a pravou nohou v rytmu.V každém sudém taktu se pak pouze otočí na pravé noze bez přisouvání a přešlapování druhé nohy. Dívka tančí po celý tanec hladkou polku. Z uvedených tanců se dnes na Kopanicích se nejčastěji tančí „hrozenská“ a čardáše.3


Architektura
Na moravských Kopanicích se dodnes na některých místech zachovala i tradiční architektura. Podrobný popis nalezneme například u Františka Bartoše.4 Chalupy na kopanicích byly téměř všechny dřevěné, na Hrozenkově to byly z části „dřevěnice“, z části „nabíjanice“, jejichž zdi byly ztlučeny z hlíny. Všechny byly kryty doškem (nebo-li krytinou ze slámy).

Tradiční obydlí se skládalo z pitvoru (síně), v ní měli truhly na obilí („škrichy“), škopky, putny na vodu, ukládalo se zde zemědělské nářadí jako motyky.

V jizbě stála pec s komínem, ze kterého odcházel kouř do „záizbí“. Na stěnách visely jednoduché police s kuchyňským nádobím, láhvemi a sklenicemi, jinde byly různé tyče na zavěšení hrnců, lopatek na těsto, atd. V rohu stál dubový stůl se zkříženými nohami s lavicemi, na stěnách měli na skle malované obrázky s církevními motivy. Zámožnější lidé spávali na posteli, chudí na peci, na lavicích, či v koutě za pecí, mládež v létě spávala na půdě, nebo na seníku. Na dvoře stála ovčírna, chlívek pro voly a chlév pro krávy. Naproti stála kůlna a malá stodola.
Obyvatelé
V takovýchto obydlích nejčastěji bydleli hospodáři, jejich rodiče jejich děti a starší „pacholci“ a „dzjévky“. Malé děti spávaly v zavěšené plachtě.

Lidé z jednotlivých usedlostí se navzájem stýkali a navštěvovali se. Nejčastějšími hosty v rodině byli „krsný tato“ a „krsná mama“, „strýko“ (bratr otce) a „stryná“ (jeho žena), „ujco“ (matčin bratr) a „ujčiná“, svat a svatka (oba rodiče ženicha a nevěsty), „cetka“ (sousedka). Tito lidé k sobě měli navzájem nejblíže, pomáhali si, hráli důležitou roli v životě svých příbuzných a známých.

Celá rodina se označovala množným číslem jména hospodáře. Na hrozenkovsku například „Lebánkovja“ (Lebánek), „Kuricja“ (Kurica).

Podle velikosti majetku a pozemku byli v obyvatelé usedlostí rozděleni na „gruntovníky“, „podsedníky“(ti, kteří nevlastnili louky), „hošťáky“ (ti, kteří vlastnili „hošťák“, tj. pozemek, který se vyměřoval na dvanáct měřic výsevu), „baráčníky“ (ti, kteří vlastnili alespoň malé pole), „chalupníci“ (ti, kteří vlastnili pouze svoje obydlí, chalupu).

Jednotlivé kopanice, neboli pozemky byly „placené“ (majitelé z nich odváděli daně), nebo byly vlastnictvím velkostatků, a pak byly pronajímány vždy na deset let za určitý poplatek. Tento pronájem přecházel z otce na syna.
Strava
Nedílnou součástí života místních obyvatel byla strava. Lidé na moravských Kopanicích žili v bídě, takže byli také velice často v nouzi a bez prostředků. Tomu odpovídal také skromný jídelníček. Ojediněle (a spíše při zvláštních příležitostech) se jedlo uzené maso z vlastních zásob a jídla z mouky. Jedním z nich byly tzv. „pupáky“, které Bartoš označuje jako „slíže“ (dnes krajově šulánky nebo šlejšky). Polámané se na míse polily horkým mlékem a posypaly mákem. Bylo to tradiční štědrovečerní jídlo.

Místní obyvatelé nejčastěji vařili různé kaše, hlavně z pohanky, prosa, nebo mouky. Do polévky zavařovali „lokšíky“ (nudle). Díky jejich celodennímu pobytu v přírodě se staly součástí jídelníčku různé lesní plody. Oblíbené byly hřiby a jiné houby. Na malých zahrádkách při usedlostech pěstovali nejrůznější bylinky, jimiž ochucovali své pokrmy.




Nářečí
Nelze však opomenout také nářečí. Bartoš v roce 1885 uvádí, že ho zde bylo téměř tolik, kolik je zde osad, přičemž všechna byla více podobná tzv. „uherské slovenštině“, než moravskému dialektu. Ve všech oblastech (i v přilehlé Březové a na Strání) bylo zaměněna hláska ř za r, což je jeden z prvků, přejatých ze slovenské strany. Toto „r“ se všude vyslovovalo dlouze, tedy vŕba, popŕchá. Stejně tak bylo douhé ó (mój, dvór, pójdzem, aj.).

Na moravských Kopanicích se také velice často přidávalo „j“ (pjata, mjaso, vjánoce, aj.).

Starohrozenkovské nářečí se nejvíce odlišuje v souhláskách. Na konci slov před „ě“ a „i“ se mění „ť“ v „c“, „ď“ v „dz“ (dzeci, mac, cětka, cěnký, koscel, prscěň, aj.). Podle těchto výrazných odlišností, které se nikde jinde nevyskytují, dodnes poznáme kopaničářské nářečí.

Zvyky a pověry
Život v tvrdých podmínkách si lidé snažili zlepšit různými zvyky a pověrami, z nichž některé přetrvaly dodnes. Obyvatelé moravských Kopanic byli samozřejmě křesťané, ale po staletí v jejich víře nich přetrvávaly pohanské prvky, které se rovněž odrážely ve zvycích. V této oblasti nalezneme bezpočet nejrůznějších pověr, pověstí, a starobylých zvyků. Byly také spojené s magií, kterou zde provozovaly tzv. bohyně-ženy které zde působily jako vědmy, „čarodějky“, ale i lidové léčitelky a „psycholožky“. Jejich magické rituály, které za nejrůznějšími účely provozovaly, se předávaly z generace na generaci a jistě pocházely. z dávných dob.

Kopaničáři dodržovali tradiční církevní rok. Jedním z nejzajímavějších svátků byl Štědrý den. Z různých zvyků a pověr vyjmenujme alespoň některé: Když se sázelo do pece, hospodyně odebrala mouku z lopaty a posypala jí krávy. Byla-li svobodná dívka v domě, vzala vařečku (vařechu), šla ke studánce, míchala s vodou a poslouchala. Když slyšela dívčí zpěv, měla se vdát, pokud zaslechla zvonit zvony, měla zemřít.

Starobylý zvyk se zachoval také při slavnostní štědrovečerní večeři. Stůl se „zamkl“ (zatáhl řetězem a pod stůl se položila máselnice. Na Hrozenkovsku se prostřel sváteční stůl tak, že se na každý roh stolu postavil pecen chleba, doprostřed stolu nasypali trochu žita a na něj se postavil koláč, který měl uprostřed díru (stejně jako svatební koláč). Toto všechno se přikrylo ubrusem a na koláč se postavila mísa s jídlem. Tradiční jídla se lišila v každé vesnici. Na Hrozenkovsku se nejdříve podávala „oplatka“, do níž se „zavinul“ med, šípek a česnek, aby lidé byli příjemní, červení a silní. Pak se podávala „kvaka“(což byla sladká řepa), hrách, pohanková kaše, pupáky a ovoce.

Bylo-li ve stavení několik svobodných dívek, hospodářka nakrájela tolik krajíců chleba kolik jich bylo, položila je na lopatku a podala kočce. Čí krajíc si kočka vzala, ta se měla vdát jako první.

Na Velký pátek se všichni koupali ve vodě v potoce nebo v řece, vykoupal se také dobytek, ve vodě umyli stůl, lavice, lopaty a jiné.

Na prvního máje stavěli mladí muži máje svým děvčatům a jeden obecní, který stál před místním hostincem. Máje se kácely první neděli v květnu, což se oslavovalo hudbou a tancem. Povinností dívek bylo sehnat gajdoše (dudáka) a uhradit veškerou útratu.

Na Svatého Ondřeje (30. listopadu) mladé kopaničářky opět zkoumaly svůj budoucí osud. Natrhaly si tři vrbové proutky, jeden oloupaly celý, druhý do poloviny a třetí neloupaly. Na noc si je daly pod hlavu. Když se v noci probudily, jeden proutek vytáhly. Když to byl proutek oloupaný, dostaly mládence, když jen do poloviny, dostaly vdovce a když byl neloupaný, znamenalo to, že se ještě letos nebudou vdávat.

Na moravských Kopanicích se dodržovala neděle a svátky jako dny „zapovězené“, tedy dny, kdy se nepracovalo. Kromě takových dnů se ale dodržoval odpočinek od Štědrého dne do Tří králů. Vždy po západu slunce se již nic nedělalo, i dobytek musel být nakrmen do té doby. Až po té, co se na Tři krále vše vysvětilo svěcenou vodou, smělo se pracovat i večer. Na Lucu, na Hátu, na Dorotu a na Blažeje se nepřadlo.

Tolik tedy k tradičním svátkům. Zajímavé jsou ale také nejrůznější pověry, které místní lid doprovázely po celý život. Nejčastěji se vztahovaly k domácím zvířatům a k polnostem, protože na nich závisela existence celé rodiny.

Když se na jaře vyháněl dobytek poprvé na pastvu, pod práh se natáhl řetěz, který byl zamčený na zámek a sak (červený tkaný pás, který nosily ženy jako součást tradičního kroje).

Řetěz se odemkl až když se dobytek zase vracel zpátky z pastvy a vešel do chléva. To proto, aby ho nikdo neukradl. Červený sak se kladl pod práh, aby dobytek nedostal „červenku“.


Folklorní soubor Kopaničář
Tradiční kulturu moravských Kopanic se mimo jiné snaží zachovat také folklorní soubor Kopaničář, který působí od roku 1947 ve Starém Hrozenkově. Na jeho počátku bylo uspořádání místní dožínkové slavnosti, kterou připravila skupinou lidí z Kopanic. Ti se pak stali prvními členy souboru (tehdy ještě Slováckého krúžku ve Starém Hrozenkově). Jednou z nejvýraznějších osobností byl Josef Kopunec, sběratel a první vedoucí. Od roku 1981 stojí v čele souboru manželé Marie a Jan Rapantovi. V počátcích souboru se jeho členové zaměřovali převážně na nácvik a prezentaci různých místních zvyků (vynášení Moreny, kopaničářská svatba, dožínky), později začali předvádět i tradiční kopaničářské tance. Soubor čerpal převážně z vlastních sběrů (Josef Kopunec a Jaroslav Pavlík), ale také ze sbírky Josefa Černíka. Soubor úspěšně vystupoval a vystupuje na mnoha místních i zahraničních festivalech, vždy v autentických, kopaničářských krojích. Spolupracoval s televizí (pořad „Z kraje pod Lopeníkem a Javořinou“)5. Pravidelně se také podílí na organizaci a programu Kopaničářských slavností bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově.

Tyto slavnosti jsou většinou pořádány každoročně. Poprvé se konaly v roce 1956, na jejich založení se podílel mimo jiné také Josef Lebánek. Koncepce pořadu se soustřeďuje na vystoupení folklorních souborů sousedních oblastí Moravy (Uherské Hradiště) i Slovenska (Trenčín), a také na hostování skupin a jednotlivců z celé republiky. 6



II. SVATBA NA MORAVSKÝCH KOPANICÍCH A VÝZNAMNÍ NOSITELÉ LIDOVÝCH TRADIC


  • František Šopík (1896-1975)


František Šopík. Foto ze soukromého archivu jeho dcery, Kateřiny Kubínové


František Šopík byl další legendou moravských Kopanic, jeden z výrazných nositelů autentické hudební a taneční tradice svého kraje.

Byl ze šestnácti dětí a po svém otci Štěpánovi (který ale brzy tragicky zemřel), zdědil i spolu se svým bratrem Štěpánem vztah k muzice. Protože byli chudí a neměli prostředky na zakoupení nástrojů, pomohli si. “Dělali a ladili je rukama, kterýma přes den káceli v lese stromy, štípali polena a pálili dřevěné uhlí“, vzpomínala po letech na svého otce Kateřina Kubínová 7. Nástroje pak vyráběli i jiným muzikantům a sami oba hráli. Jejich „Šopíkova muzika“ byla v okolí vyhlášená.

František Šopík se po návratu z 1. světové války oženil. Jeho žena byla také z Kopanic, z Vyškovce, stejně jako on. Spolu přivedli na svět celkem třináct dětí.

I přes tvrdý život panovaly v rodině vždy pěkné vztahy. „Otec měl v sobě něco z hor, ve kterých žil. Byl velice přímý a pevný. Měl v sobě sílu a jistotu a těmi si získával přirozenou autoritu. Stačilo, aby nám, děckám, řekl větu, dvě a hned jsme ho poslechli. Ale přitom nás nikdy v životě neuhodil, nikdy na nás, nebo na mamičku nezakřičel. Užili jsme si hladu, bídy, ale neznali jsme, co je to zoufalství. Však pro každou chvíli, smutnou nebo veselou, měl písničku nebo průpovídku. Když zazpíval, byla v tom zpěvu obrovská chuť k životu“, pokračuje dcera Kateřina ve vzpomínce.8

Jako výtečný zpěvák a tanečník se po druhé světové válce František Šopík stal častým informátorem národopisců a choreografů, kteří pravidelně jezdili na Kopanice. Jedním z nich byl například strážnický primáš Vítězslav Volavý.

František Šopík byl ale také autorem mnoha písniček, veršovánek, lidových ponaučení a průpovídek, kterých složil na čtyři tisíce a mnohé již zlidověly. Byly určeny k různým příležitostem, například na svatby i pohřby. Většinu z nich skládal po večerech po tvrdé práci, jen při petrolejce, někdy se ale stalo, že nové sloky vymýšlel přímo při hraní.

A i on se nakonec dočkal uznání. Na Kopaničářských slavnostech ve Starém Hrozenkově předváděl tradiční tance, byl rovněž pozván na mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Vystupoval se soubory Kopaničářem a Olšavou, jeho hudební a taneční umění bylo zachyceno televizními kamerami, psali o něm odborníci. Zemřel v roce 1972.
Na Františka Šopíka zavzpomínal také Ladislav Gabrhel, muzikant a člen souboru Kopaničář: Se Šopíkem jsme sa moc neto…protože dřív ta partija jo, ale my jsme začínali v tom sedmdesátém s tým Kubů a on potom o chvíli na to zemřel…nevím v kterém roku…Takže my už jsme sa nedostali jako s ním. Byli tam muziganti vyhrávat, to byla muzikantská muziga, no ale hrávali vždycky…taková tá trojka jak mají v rozhlase nahraný ten „Kopaničářský běs“, ten Vraňa, Vraňatý a Pastorek…potom pana řídícího Rapanta, jeho otec ze Žítkovej chodil, ale on si brzy poranil ruku, tak nemohl hrát už potom, Kročil nejaký, jednak z Doliny, jednak ze Žitkovej Krivačník, takže hrávali. No a ty štrajchy a kdeco tak nejak. A když ti chlapi skončili tak enem ti učitelé hrávali. Nebožtík Pavlíkůj tady začínal coby učitelský mládenec a to byl jeden z mála který se ten kopinický grif naučil dokonale. Také chodívali, to vzpomínali Strýc Zapletalů v padesátých letech že chodívali hrát basu otec se synama, takže ti taky s basů ta třepali večer na Žitkovů do jamy něco sa naučit hrát. Potom sa sem vrátil učit, tak s náma potom s tým Kubů jezdil, tak ten kontry, na basu hrál též učitel co nás tu učil, Mihál, nebo nebožtík Pavel Šašínkůj, ale ten už je mrtvý, nebo Pavel Koželuha, ten je odstěhovaný v Rudicách, tam učil, Jindra Koželuha hrával s něma.

Potom jsme se my dali dohromady, takže my jsme takoví pokračovatelé a samouci, ještě ne dobří. Ale chců nás včilek vBřeclavi hrát.

A jak mu tam na sedmdesátiny (Šopíkovi) byli vyhrávat ti učitelé, tak říkal, že krúžku věnuje pěsničky. A Kubínová ho předběhla a dala to Málkovi. No a teď toho lituje, když spolu vždycky něco děláme, ty Rudice nebo tak, tak mi vždycky říká: „já jsem to tomu Lubošovi neměla dávat!“. No a původně ty materiály to Šopík-Kučeravý, vždycky říkal, že to je pre krúžek. Takže od něho nemáme v podstatě nic.

František Šopík se svojí ženou na slavnostech ve Strážnici (z archivu informátorky Kateřiny Kubínové)



Vzpomínky Františka Šopíka
František Šopík si v 60. letech zapisoval své vzpomínky a postřehy do sešitů, ze kterých vzniklo poměrně rozsáhlé rukopisné dílo. Osobitým způsobem zaznamenával písně, vzpomínky na svůj život, psal o rodném kraji. Jednou z nejcennějších pasáží je popis jeho vlastních námluv a svatby, kde zobrazuje celý průběh s obdivuhodnou přesností různých detailů. Cituje veškerá říkání a písně, přesně si vzpomíná na zvyky a obřady.

Zde přikládám výňatky z jeho rukopisu, které prokládám komentáři, vztahujícími se

k uvedeným reáliím na Kopanicích.
Když hodiny na stěně bily čtyři hodiny, já jsem šel do komory se oblékat do nového kroja, umyl sem se a vlasy sem nemusel česat, nebo byly kučeravé, to sem zdědil po svém otci, proto mě jmenovali Francek kučeravý a to mi zůstalo až na staré časy, když sem se oblékl vešel sem do světnice a pověděl všem že budeme odcházet k nevěstě.

Muzika přestal hrát a všecko se oblékalo, jenom matka zůstávala doma.
RODIČOVSKÉ POŽEHNÁNÍ
Poprosíl sem matku aby mi dala rodičovské požehnání, klekl sem ke stolu a třikrát sem ju odprosil by mi odpustila, co sem ju kdy rozhněval, udělala mě na čele tři křížky a řekla: ´všecko ti synu odpouštím a dávám ti rodičovské požehnání´ a pokropila mě svěcenou vodou, ale už nevím či to byly její slzy nebo voda, nebo mě samému oči zaslzely, když sem si spomenul že opouštím matku svou.
Někdy se takto u rodičů odprosil jménem ženicha družba, nebo kmotr.
Muzika venku hrála smutnou píseň (loučení), šli jsme pro Terezku, když jsme přicházeli k Terezčiným rodičom, družbové i družičky zpívali:
´Otvaraj otvaraj

lebo hore stávaj

chceš-li moja býci

s druhým nesedávaj
Otvaraj otvaraj

ty dubové dveri

nech sa ja podívam

kdo u tebe leží
Něleží tu mílý

něleží tu žadný

a hde sty líhaval

je městečko prázny.´
Družíčky stavěly se do řady a zpěvem budily nevěstu:
´Staň Terezko hore

už sú bělé zore

zore za zorené

krevy nědojené.

Už sa rozejdeme

kamarádky moje

na travu zelenů

spolu nepojdeme
Jedna půjde k horám

druhá půjde k lúce

kamarádky moje

podajme si ruce.´
Šel sem po předu do vnitřku, za mnou družbové, pak družičky a naposled muzikanti.
Další krajové varianty této písně jsou:
´Staň, Kačenko, hore,

už sú bielé zore.

Zory zatočené,

krávy nědojené.


Staň, Ondrejko, hore,

už sú bielé zore.

Už sú tvoje volky

v rychtárovom dvore.´


Zpívalo se také:

´Stroj sa, Kačenko, na sobáš,

otca, macer němáš.

Keď od sobáša prídzeš,

Otca macer najdzeš.
Stroj sa, Ondrejko, na sobáš,

otca, macer němáš.

Keď od sobáša prídzeš,

otca, macer, najdzeš.´9


ZAPLÉTÁNÍ NEVĚSTY
Zaplétání nevěsty (a pak také její „začepování“, tj. převádění do stavu vdaných, po obřadu) byla jednou z nejváženějších chvílí celé svatby (viz dále).
Výtali nás Teresky rodiče i kuchařky, ale Teresky sme neviděli, ale ona nás slyšela, jen nemohla dojít, nebo právě v ten čas ju zapletačky zaplétaly v komoře. Družbové usazovali hosty za stoly, a já sem musel jít za Tereskou do komory, nebo už zaplétačky na mě čekaly. Když sem vešel do komory, představily mě pravou nevěstu. Na hlavě se všechno lesklo a třepalo a po zádech od hlavy viselo mnoho pentlí různých barev a květů, a na vrchu hlavě pěkný zelený věnek.
Tento ozdobný věnec se nazýval „paretka“.
Přivedly mě blíž k Teresce a ukazovaly mě zapletačky na zelený věnek, že je to naše největší čest, že sme si zachovali až po oltář zelený věnek. Mě sebraly z hlavy krojovaný klobouk na kterém bylo také hodně špendlíků, které se zdaleka leskly a krásné kosírky a pávové pérka. Připravily náň krásné leštové pero jako oznák ženicha a na lajblík připevnily dvě pentle dlouhé až po koleno, červenou a bílou.
Ženich si nechával na klopu, případně na vestu připevnit stejnou kytičku rozmarýnu, jakou měl za kloboukem, jindy to byla, jako v tomto případě, jakási kytička, složená z ozdob a pavích per.
Ve světnici hráli a tančili, ale já sem musel být v komoře, nebo zaplétačky ještě šíly pro nevěstu kontulu, to nevěsta potřebovala když jak přišla z kostela a odpřísahala věrnost manželovi. Věnek ji zapletačky sebraly a tu kontulu daly na hlavu a uvázaly velký červený ručník. To musela nosit vdaná žena, byl to oznák vdané ženy. Když tu kontulu šyly zaplétačky, musel ženich do ní vložit stříbrný peníz, ten se zašíl a nosila ho na hlavě až do smrti a dali jí ho i do hrobu. Takový zvyk byl na Kopanicích.

Na moravských Kopanicích bylo všeobecně zvykem, že několik takovýchto oděvních součástek zůstalo ženě od svatby až do smrti. Kromě kontuly to byla také plachta-úvodnice. Dívka si ji vyšívala do svatby, pak se s ní vdávala, byl to nejcennější kus oděvu na svatbě, následně do ní zabalila dítě při úvodu (křtu), nakonec jí byla přikryta při posledním odpočinku v rakvi.

Dívky-družičky, které byly jakousi nevěstinou družinou a které jí také pomáhaly začepovat a následně odstrojovat, měly na hlavách také „šatky“ (vyšívané čelenky), neměly ale korunky, jako nevěsta, místo nich měly věnečky. Pouze nejstarší družička po nevěstině převedení do stavu manželského, tj. kdy jí uváží šátek, dostane její šatku. Tato družička se zpravidla měla vdávat jako další v pořadí, tato skutečnost byla oznamována svatebčanům při družiččině přání nevěstě (viz dále).
JÍDLO Z JEDNOHO TALÍŘE
Když to bylo hotové všecko, šli sme s Tereskou do světnice, hned nám upraznily prvý stůl který byl vrohu, nebo ženích a nevěsta musely sedět na krýžných lavicách. Družbové donašeli snídani, ale nevěsta a ženich dostaly jen neden hrnček, musely spolem jest z jednoho hrnčeka, i na oběd z jednoho talířka.
Zde je zajímavá souvislost jak se svatbami v jiných regionech, tak také to, že se tento zvyk zachoval dodnes. Připomeňme si konzumaci polévky při hostině, kdy ženich s nevěstou dostanou jeden talíř a krmí se navzájem.
Přišly stáry svati, přisedly si k nám, stárý svat k ženichovy, a široká k nevěstě, každý po pravém boku. Když bylo po snídani, šly družíčky ven a spívaly dlouho táhnoucí písně (se tomu říkalo že vyvolávají a budijá nevěstu ze spánku).
DVĚ KOŠILE
Přišla matka Teresky a zavolala mě do komory, že mě zaváže lepší žínky pod krkem, když jich zavazovala, zistila že mám oblečene dvě košule a důrazným hlasem řekla, hned jednu košulu vysleč, co chceš se dva krát ženit, nebo na kopanicích bylo pořekadlo kdo má na sobě dvě košule u sobáša, ten se žení dva krát, že první žena brzý zemře.

Bylo zvykem na kopanícich že ženich šel k sobášu jen v košuly a v lajblíku, proto sem sí oblekl dvě košule nebo to bylo 28 ledna kdy byla největší zima, ale Teresky matka na to nedbala, ale zvýk musel být zachován.
O tomto zvyku jsem nikde jinde nezachytila žádnou zmínku, zde však lze poměrně snadno pochopit ženichův nápad obléci si košile dvě z prostého důvodu: aby se ochránil před zimou, ne že by snad chtěl porušit starý zvyk.
zima nebylo, nebo se sí vedl k oltáři svoji největší lásku. Od sobášu už sem sí mohl kabát oblec, nebo mě ho nesla jedna tetka, která nesla do Hrozenka kde sme měly byt zasteveni v hostinci zákusky, buchetky a vdolečky co kuchařky napekly u rodiču Teresky.

Když bylo po sobáši, šly sme z kostela přímo do hostince by se svatebčane zahrály, nebo v kostele na každého sedala husí kůže, ale v hostinci se hned zahřály, nebo pálené hrálo z vrchu aj ze spodu, a k tomu spustily muzíganti divoký tanec, tak zvaný čardáš. Ten vyhnal z tanečníka všecku zímu, a krev se mu v žílách rozpěnila.

NEVĚSTA A ŽENICH NESMĚLI TANČIT


Jenom já a nevěsta sme tančit nesměli, nebo byl zvyk, nevěsta když je zapletená a tančí, až se ji narodi ditě, že se trese na celém těle, proto musely čekat až se nevěsta začepí, prvý tanec patří jím.
K tomuto zvyku jsem zaznamenala podobnou poznámku z výzkumu Jana Pavelčíka z roku 1960. Píše se zde, že: ´Nevěsta na svatbě nesměla tancovat, až potom jak byla začepená. Kdyby tancovala spješ, měla by hlúpé dzeci, nebo bláznivé, protože sama než ju začepili bláznila.´ 10 Zdá se, že se tato tradice dodržovala i v jiných regionech.
Asi o štyrech hodinách od poledne šly sme z hospody domů. Co se tam vypilo platil starý svat a družbové.

ZASTAVENÍ PO CESTĚ NA SVATBU


Po cestě na kopanice několi krát sme byli zastaveni. Dvě ženské natáhly přes cestu červené pentle a po stranách narubaly trní aby žadné svatebčan jich bez odměny neobešel, v půl litru měly vařené pálene a na talíři kostkový cukr, kdo jim dal odměnu, propustily ho a daly z flašky upít a kostku cukru zajest, ale bez odměny nikoho nepustily. První se musely vyměnit ženich a nevěsta, zanima starý svat a široká, potem družbové a družičky a naposled muzikanti. Ženy dostaly odměnu podle toho jako byla svatba bohatá, vybraly asi sto padesát korůn.
K tomuto momentu svatby se váže několik zajímavých tradic a zvyků, které se rovněž dochovaly po celém Slovácku. Soňa Konečná ve své práci11 uvádí, že někdo ze svatebních hostů (zpravidla starosvat, nebo starosvatka) posypal snoubence ořechovým listím, aby byli bohatí. Bylo-li to v době, kdy byl ořechový strom bez listí, posypal je ořechovými slupkami.

Důležité bylo také to, koho svatební průvod po cestě do kostela potkal. Měli-li budoucí manželé žít v lásce a svornosti, nesměl jim totiž nikdo učarovat. Dávali si tedy velký pozor, jak cesta probíhala, a případným překážkám kladli velký důraz. Ten kdo měl na ženicha nebo nevěstu zlost, měl nyní vhodnou příležitost jim „zkazit“ celý život. Hodil do pytle psa s kočkou, počkal někde v úkrytu, až se svatební průvod přiblíží, a se svým nákladem pak před nimi přešel přes cestu. Podle této pověry se pak kopaničářští manželé nesměli divit, měli-li se „rádi“ jako pes s kočkou.

Pokud potkal svatební průvod cestou do kostela pohřeb nebo kněze, jdoucího k nemocnému, novomanželé měli brzy zemřít, nebo vážně onemocnět. Když potkali bezdětnou ženu, neměli mít děti, přišel-li jim do cesty řezník, měli mít vždy hojnost masa, narazili-li na žebráka s mošnou, měla je čekat chudoba. Naopak dobrým znamením bylo, když proti nim jel sedlák

s fůrou sena nebo obilím. V tom případě pak měli mít hojnost všeho.12


PŘÍVÍTÁNÍ A ZAPLACENÍ
Když sme přicházely ke dveřím, vyděly sme zdaleka že na vysokém stromě a ješče na dlouhé tyči vlaje červený velký ručník, znák svatebního domů a u dveřích dvě postavené jedličky a omašlené, nad níma tabulka napsaná ´Výtame vás´. Mezi jedličkami staly dvě ženy, jedna drží lahev s medem a druhá taléřek s kosmana a ruzné cukrové, ale do domu pustit nechtěji pokuď nezaplati tak zvane Mito. Hodně mnoho řečí dodavaly ženy ale do chalupy pustit nechěly.

Mezi tým než se všecko vyjednávalo muzika hrala venku a družbové tančily na zasněžené zemi, aby jim nebylo zima.
Vstup nevěsty do domu byl vždy slavnostní, obřadný a jeho ohlas dosud nevymizel. Jeho základem bylo starobylé a snad již předkřesťanské pohazování manželů vegetativními plody, což mělo původně magicky přivodit, později alespoň naznačit plodnost manželů.

Z toho je zachováno dodnes obřadné vítání slovy a vzájemné podávání vdolku, medu, sýra a soli, tedy nejstarších jídel (dnes se to ovšem nahrazuje cukrem a vínem, tvarohem, máslem). Na Kopanicích dávají příchozí družičkám cukr, máslo nebo med, medem také svatebčany vítali rodiče. (Viz dále).


PODĚKOVÁNÍ S MEDEM A CUKREM
První šel do světnice ženich a nevěsta, pak ostatní, na posledy muziganti. Když sem vešel do světnice přišla ke mně Teresky matka aj otec a měli na talířku med a cukr. Hned mi dala na kostku cukru medu, a dala mě ho do huby se slovy ´buď tak dobrým zeťěm jako je ten med.

Ja sem podal nastavajícím rodičom ruku a děkoval sem za ceru, se slovy ´děkujem vám Tatičku i vy mamičko za vaší ceru, že ste ju vychovali a mě za věrnů manželku daly, Bůch vám zaplať´.

Hned mě rodiče zebraly za ruku aj Teresku a vedly nás za stůl na kterym bylo naloženo vdolečků a flaška ze slivoviců, přicházely ke stolu jejich rodina a přáli nám všecko nejlepší v našem manželském životě.
JÍDLO
Když už byli věštci svatebčané usazeni za stolama, družbové nosíly večeru, donesly na každy stůl jednu velkou mísu masové polévky a lžíčky. Když mísu nesly, ptaly se u stola hostů, ze slovy ´paní hosté a paní družina, přimate tento malý dár za ten veliký´, hoste odpověděli ´přimame, ale naňesu neprestaveme´. Starý svat se začal hlasitě modlit a ostatní s ním polohlasně. Jedli všetci společně s jedné mísy, když byla mísa prazná, sebral ju družba pryč a donesl druhou, na které byla kyselá kapusta a na třetí míse bylo uzené vepřové maso a knedlíky, hosté si mohly brat kolik chtěly, žáden jich nedělil, a naposledy donesl družba pohančenou kašu.
Svatební hostinu připravovaly obvykle dvě kuchařky. Obyčejně se podávala také tato jídla: uzená polévka, uzené maso a zelí, krupice nebo rýže, makové a marmeládové koláče. Všichni hosté vždy jedli z jedné mísy, společně se pilo pálené. Družbové obsluhovali svatebčany a družičky jim při tom zpívali. Doprovázela je trojčlenná kopaničářská muzika ve složení: primáš, kontráš, basista. Svatební hostina byla dobrou příležitostí pro různá vyprávění, scénky, výstupy a proslovy.
KUCHAŘKA
Jak položil mísu na stůl za ním íšla kuchařka a měla ruku ovazanu býlým šátkem, v ruce nesla staré rozbyté talířky a župan. Když přišla ke stolu, talířky hodila na ženu a začala přežalostně plakát, že se opařila když tu kaší vařila, by jej daly nějaké peníze co by si koupila olej na tu ruku. Župánek dávala před hosty a každý jej dal nějakou korunu do župánku, a šla od stola ke stolu a pořád křičela ´boly, věru boly´. Když měla u všeckých stolů vybrané, vesele si výskla a vyskočila a křičela ´nebolí nebolí´ a utíkala skokem do kuchyně.
Tento zvyk s kuchařkou je na Slovácku poměrně rozšířen.13 Na Kopanicích chodí také kuchařka vybírat „na vařechu“, místo do župánku14. Této tradici se také podobá „vpadnutí“ jiné ženy do místnosti. Žena předstírá, že je těhotná, případně přijde mezi svatebčany s panenkou, představující dítě, a obviňuje ženicha, že dítě je jeho, že ji „prespal“.15 Pak už je jen na svatebčanech a ženichovi samotném, jak tuto situaci vyřeší a jestli se nechají přesvědčit. Často ji musí vyplatit.
KOLÁČ
Tančily asi dvě hodiny, starý svat volá aby přestaly hrát že se půjde s kolačem. Já sem vyšel zeza stola a šel sem do komory, nevěsta zůstala sedět za stolem, v komore byl přichystaný koláč těžký asi osum kylo a na něm červený velký šátek. To museli níst do světnice ženích a starší družba na ramenách. Jdou podle sebe a průvodčí jde po předu, v jedne ruce nese flašku se slívoviců a v druhé čagan a papírý.
Zde je zajímavé, že koláč nesl také ženich.
Když sme přišly ke dverám od světnice, průvodčí sylně zatloukl čaganem na dveře, dveře se otevřely a vešly sme do světnice a zůstaly u dveřích stát. Muziganti přestaly hrát a hosté přestali se na hlás zhovárat, vyslechly co bude průvodčí mluvit, a začal: ´prosím vás lidé, kdybyste mě pověděly kdo je v tomto poctivém příbytku opatrný pán patron.´ Starý svat, který seděl podle nevěsty stal a řekl že on je hospodář tohoto domu, ´a co si přejete nebo hledáte v noční dobu, nebo v noci chodija jen zloději´. Průvodce odůvodňuje že nej son zloději, že mají orazítkovane všecky papiry tyma nejvyššími úřady, že se můžou všade představit. Starý svat jich volá blíž že se podívá do papíru, pokročily sme blíž ke stolu. Průvodce se omlouvá, že dekomety nemuže z ruky dat, ale mu to přečitá, že by mu to nic nepomohlo dukementy podat když neumí číst. A začal číst jmena na papíre, a ukazovat jak se kerý menujeme. ´Já se jmenuji Dobré Vzal, tento druhý Nic Nenechal´ a ukazuje na mě ´třetí Dobře Skoval.´V tom to starého svata dopálilo a chtěl jim papíry sebrat, ale průvodce byl chytrý chlapík, stačíl dukomenty skovat a odstoupily sme spět. Starý svat se ptá ´co vlastně hledáte, Pane Opatrný´. ´Pane patrone, nám se stratila holubička, už je to moc dávno a náš holůbek je celý nešťastný, že nemá svoji párnice a pořát hrkutá a chce nám uletět, tak sme se rozhodly že půjdeme holubičku hledat, mi ideme až zeza Prahu a už máme potahy velice unavené, byste nám dali přenocovat.´
Zde se ukazuje tradiční přirovnávání nevěsty k holubičce a ženicha k holoubkovi. Toto přirovnání se často užívalo i v písních pro dva mladé a zamilované.
Starý svat ptá se dal. ´A kdo vám cestu sem ukazal?´. Průvodčí pravý: ´cestu sem nám ukázal sám Bůch a dal nám jednu hvězdu by nám svýtila a vedla nás až po ten příbytek, kde naše holubička přebývá a pořát ideme a tu ta hvězda nad týmto příbytkom zůstala stát, musí tu naša holubyčka přebývat.´

I svat pravý, ´a počem byste poznaly svoji holubičku?´. Průvodce: ´po pěkném blýskavém peří a na hlavě ma věnek.´ ´A čím vaše holubyčka rozvoňává?´. ´Samým rozmarýnem.´

A svat pravý: ´u nás také holubičky není, naše holubyčka voní nosem. A běžte prýč nebo zavolám šaňdáry.´ Průvodce:´mi sme se šandáry dobře známi, nebo nás doprováději od dědiny po dědinu, už nás prosím vás netrapte a našeho holobka co pořát krkutá z vrchú z vrchú.´ V tom se ozvala holubyčka za stolem a zavrkala ´zvrchuchu, zvrchuchu´.

Průvodce hlasitě zavolal: ´je tady, hleďte, pacholci všecky náklady a spívejte, Už sme holubičku chytily.´ Cela světnice se dala do spěvu, a muziganti doprovázely smutným tonem.

Starý svat volá: ´puste holubka za tou holubičku, jestli se poznaji.´ Prešel sem za stul kde holubyčka seděla a boskal sem ji na pravé líčko.

Starý svat podáva flašku se slivovicu pruvodčímu aby ochutnal čím napajely tu holubičku a průvodčí a průvodčí zasej s druhé flašky čím napajely holubka, a dávaly chutnat kolem stolu všeckym hostom.
Koláč nechávala dělat nevěsta. Dělaly se na něm „malé“, tj. kresby. „Hádíky“, kresby ptáčků, „bábja“ (dítě). Koláč byl velký jako „rjéčica“ a byla v něm uprostřed díra. Na šátek, který byl na těm položený se pak házely peníze. Pokud někde byl koláč jiných rozměrů a tvarů, vybíralo se jiným způsobem. Koláč nosili „družbovja“, nebo nejstarší družba se ženichem na ramenou. Při tom hledali „holubičku“ (nevěstu), jako v tomto případě. Ta má ale ochránce, který je zahání (zde starý svat). Vymýšlely se při tom různé cesty a záminky a po půl až hodinovém hádání postavili koláč před nevěstu a potom nastalo vybírání peněz. 16
VYPLÁCENÍ PRO NEVĚSTU
Nastává obřad, kdy všichni sbírají peníze pro nevěstu. Vybíralo se tzv. „do koláča“.
Už se družíčky stavěly ke stolu, a matka donesla prostěradlo vyšívané a zakríla družice a začaly spívat prosebnú píseň, by svatebčané podpořily chudou nevěstu:

1. ´Nevěstá nevěstá mi natě voláme

pěknu nemluvňátko od tebe žádáme.

Děkujeme ti nevesto rozmila

za ten dar maličky holuběnko syvá.
2. Ženichu ženichu mi na tebe voláme

na peknú čepičku od tebe žadáme.

Děkujeme ti ženich rozmilý

za ten dar maličky holubečku syvý.
3. Šyroká Šyroká mi na vás voláme

Na pěkni poviják od tebe žadáme.

Děkujeme mi ci široká rozmilá

za ten váš dáreček holubyčko syvá.´
Široká vytáhne s tašky 200 stě korůn a da do koláča a pravý: ´to ti dávám nevěsto do koláča bys měla do roka kudrnáča.
4. ´Tatíčko tatíčko my na vás volame

boži požehnani mi odvás žádáme.

Děkujeme mi vám tatíčko rozmílý

za ten váš dáreček holubeček syvý.´
5. Družbové družbové mi na vás voláme,

na pěkné plénečky mi od vás žádáme.

Děkujeme mi vám družbové rozmilý,

za ten dár malíčky holůbkové syvý.´
Družbové se tlačila ke stolu a každý nese v ruce sto korunu a položily na kolač každý sto korůn, ze slovy ´to ti dáváme nevěsto z lásky aby to děťátko mělo kučeravé vlásky.´

Družičky nikoho nezapomněly, volaly na bratry, sestry, kmotričky, sousedy, muziganty, kuchařky i na nevolané co stály pod okny. Když na všeckých povolaly, sebrala nejstarší družička šátek co byl koláč zakrytý za všecky štyry rohy s penězama a dává jich nevěstě se slovy: ´nevěsto drž klin, do roka bude cera nebo syn´, a poda ji všecky peníze co svatebčané naskládaly.
Tento obřad se zachoval po celém Slovácku a prováděl se téměř bez rozdílu, včetně písní

a říkání. Všichni svatebčané byli postupně osloveni, aby přispěli nevěstě „do koláča“, nevěsta pak vybrané peníze dostala od družičky. 17


PŘÁNÍ OD DRUŽIČKY
Nejstarší družička přednáší básničku a lituje nevěstu.
´Přestaňte, muziganti, hráti, a hosté rozmlouvati, chci vám povědět malíčko, a to líbezné slovíčko. Kdyby tato poctivá nevěsta věděla, že se bude vdávati, byla by klásek ke klásku sbírala, pérko po pérečku skladala, aby mohla vystrojit bohatou svatbičku. Ale ona nevěděla, až v neděly k večeru že ma it v ponděly k oltářy. Kdo se na této svadbě nenaji, ať sí pride popravit na moji, moja svadba bude bohatá, zabyje se slípka rohatá, kráva chocholatá, moje svadba bude v ponděli, jako kterémsi neděly.´

Starý svat volá na kuchařky by mu přinesly nůž. Požehná nožem koláč a překrojí na poly, ale na čísto nedokroji, stane za stolem a nad hlavami nevěstě a ženichovy drží kolač a vinšuje:

´Vynšujem ti nevěsto i ženichu zdravý, štěsti a boží požehnani po smrti nebeske království, by ste spolem ve spokojenosti žily a plotili zdravé a čestné potomky´, a přelomí koláč nad hlavama. Jednu polovičku podal rodičom a druhu krajíl na drobné kousky a davá družbom do klobouku, by dávaly každému kdo je nasvadbě, by ochutnal nevěsty koláč, sté druhé polovice davají výslužky starím svatom, družbom i družíčkám, když už je konec svatby a odcházejí domů. Kuchařka si příde ke stolu pro nožík a zaspíva: ´široka široka podaj mi nožíka, nech si já vykrojím z jabuka červíka´, a se smíchem utíká do kuchyně.

Muzika začne hrat starému svatovy sólo, družbové i družičky udělají mu kolo, vyhazují oba do vrchu až několikrát udeří starý svat hlavů o strop, nebo na kopanicích jsou stropy s trámu a desek dost níské, proto si brzí zaspívá písničku: ´muziganti moji, šak pěkně hrajete, milý mocný Bože dluho li budete´. Když dotancuje poručí a zaplatí by hrály celej svadbě, starý svat má velikou moc na svadbě, celá svatba ho musí poslouchát, ale taky mu to vytahuje s kapce stovaky, moc na takovu službu si neponukaji, když je možne račí vymažou.
Toto postavení starého družby se přeneslo dodnes, kdy veškeré organizační záležitosti přebírá svědek (ženicha, nebo nevěsty, podle toho kdo je takto zdatný), případně oba svědci. S tím rozdílem, ovšem, že neplatí útratu. Na moravských Kopanicích byl starým svatem, či starou svatkou otec, či matka, nebo kmotr s kmotrou, kteří měli ke snoubencům ještě jiný vztah.
Ženich a nevěsta sedijá za stolem, ti tančit nesmija, až je nevěsta začepená, teprve prvý tanec patří jim, to si tetky vymislely pověru, že když nevěsta tančí když je zapletená ma na hlavě věnec a partu a první dítko porodí že se třese na celém těle. Proto ten zvyk musely zachovavat, a kdy by snad se byl některý osmělil a šel tančit, tak by ho snád staré babky roztrhaly. 18

Proto jak bylo po koláči hned začaly nevěstu zavíjet, nebo ona už netrpězlivě na to čekala, nebo už ju hlava utahutá bolela, to muselo být silně přišité na dlouhé vlasy, aby to přes pole a lesy nespadlo z hlavy když šly ke sobášu.

Cesta k sobášu v zimni dobu z kopanic byla namáhavá, proto se svatba hned doma musela zrobiti tak aby každy mohl it.

Po předu šly družbové, ti přešlapovaly bujacne velké závěje, za nima muziganti, svatebčané, ženich a nevěsta, starý svati, a po zadu družičky, několik krát se svadba zastavila na chodníčku, a družbové nesli sebou každý litr slivovice na posílení po cestě, když se posílnily muzika zahrála, družbové i družičky zaspívaly.
ZAPLÉTÁNÍ NEVĚSTY
Zaplétání nevěsty bylo jedním z nejdůležitějších obřadů celé svatby. Nevěsta již přestala být dívkou a stala se ženou. Vlasy jí byly navždy zakryty čepcem, případně šátkem. Vlastní obřad můžeme označit za jakýsi přechodový rituál. 19

Měl svá daná pravidla, vždy byla určena jedna osoba, která nevěstu začepovala před svatbou a pak ji i zaplétala. Na moravských Kopanicích to byla tzv. „široká“. Ta měla kolem sebe pomocnice, tzv. „zaplétačky“. Družičky zde vždy tvořily jakousi družinu, která nevěstu doprovázela; zároveň zpívaly písně, jejichž obsahem bylo loučení se se svobodou

a s panenstvím.

Nevěsta se také definitivně loučila se svojí rodinou , takže to bylo často doprovázeno pláčem. Stejně tak byl odstrojován i ženich.



Při zavíjení (zaplétání) bylo důležité, aby nevěstinu „obalenku“, neboli „kontulu“ neviděl žádný muž. V starších dobách se tento obřad prováděl ve velké tajnosti a mimo zraky všech svatebčanů. V tradiční svatbě na Hrozenkovsku ženy odvedly nevěstu na půdu („nájizbí“) a tam ji přestrojily do jiných šatů a zavily. Pak všechny sestoupily, držíce ubrus (neboli velký červený šátek) jako baldachýn nad sebou. Muži čekali dole, a který z nich nevěstu chytil, od toho ji musel ženich vykoupit.
U svatby Františka Šopíka ale vidíme, že se vše odehrávalo jak za přítomnosti ženicha, který byl také „proměněn“, tak za přítomnosti ostatních svatebčanů.
Starý svat zavolal aby muzika přestala hrát a hosté polohlasně se shovárat že se bude nevěsta zavyjet. Družičky se scházely k nevěstě a stavěly se do jednoho řádku kolem stola kde nevěsta a ženich seděl.

Družičky začaly spívat, a zapletačky a matka staly u nevěsty čekali na další praci.
1. Dolu dolu moj věneček zeleny

Už nebudeš na mé hlavě noseny

A to všecko pro Františka švarného

Berem si ho za manžela věrného
2. Jednéj strany věter věje povjevá

S druhé strany má mamička pozjerá

Nepozjerajce ma mamičko z daleka

Daly ste mňa za cudeho člověka.
Zapletačky odebraly nevěstě věnek z hlavy, a ženichovy perko z klobouka
3. Dolu dolu ma paretka blískavá

Už nebudeš na mé hlavě nosená

A to všecko pro Františka švarneho

Berem si ho za manžela věrného
4. Jednej strany věter věje pověvá

S druhé strany moj Tatičko pozerá

Nepozerajce moj Tatičko zdaleka

Daly ste mňa za cudeho člověka.
Zapletačky odepnuly nevěstě partu, ale ju daji staršímu družbovy za klobuk, to si musí pro svadbě vykoupit nevěsta.
5. Dolu dolu me špendličky bleskavé

Už nebudete na méj hlavě nosené

A to všecko pre Františka švarného

Berem si ho za manžela verného
6. Jednej strany věter věje pověvá

Z druhej strany moj bratříček pozjerá

Nepozjeraj moj bratríčku zdaleka

Daly ste mňa za cudeho člověka.
Družičky davají pozor co zapletačky nevěstě berou z hlavy
7. Dolu dolu má šatečko bělená

Už nebudeš na mé hlavě nosená.

A to všecko pre Františka švarného

Berem si ho za manžela věrného
8. Jednej strany věter věje pověvá

S druhej strany ma sestrička pozjerá

Nepozjeraj ma sestričko z daleka

Daly ste mě za cudého člověka.
Zapletačka sebere šatku z hlavy nevěstě a zavazuje na hlavu družíčce, která se bude vdávat nejprve z družíček. Tetky užto vyja po predu, aj kdy bude mět kérá družička svatbu. Třebas neumím tetka psát ani číst ale noviny roznášet umí.
Družičky spívají dalej, a široka bere červení ručník do ruky kery darovala nevěstě jako dár, nebo jej byla za kmotřenku u sv.byřmovaní. Ženich vytahuje kontulu ze za košule, a davá ju Široké, tu kontulu musel ženich mít za košulů, aj k oltáři když byli u sobáše.
Kontulu, jak jsem již uvedla, pak nosila žena celý život na hlavě. Jednalo se o jakési vypodložení pod šátek. Zaplétaly se do ní vlasy, rozplétaly se jen výjimečně. Žena v ní i spala (viz níže).
9. Hore hore má kotulka hedbavná

Už ty budeš na me hlavě nosená

A to všecko pre Františka švarného

Berem si ho za manžela věrného
10. Zjednej strany věter veje pověvá

S druhé strany moja mamka pozerá

Nopozerajce mamičko z daleka

Daly ste mňa za cudzeho člověka.
Široká dává kontulu na hlavu nevěstě, a dluhé vlasy otáčí na kontulu, a bylými pantlíčkama omotává. Tu kontulu vdaná žena nosí ve dne i v noci, jenom když se češe, dá ji na krk, ale ze sebe ju dolů nedá, aj když ovdový, porád ju nosí i do hrobu ji ju dají, tj. kus konopového česaní, opštití v bylém plátnu, a rpostredu na vrchu zašity stříbrný peníz, který dá ženich.
11. Hore hore moj ručníček červený

Už ty budeš na me hlavě nosený

Ato všecko pre Františka švarného

Berem si ho za manžela věrného
12. Vyskoč si nevěsto hore na stoličku

Pozri sa do kola či tu máš mamičku

Vyskoč si nevěsto hore na stolíček

Pozri sa do kola či je tu tatíček
Šatek byl velký červený nebo černý, když ženě někdo z rodiny zemřel nosily černé šátky celý rok, až se rok minul, bylo po smutku, zasej vazala na hlavu červené šátky.
Černý šátek měla na hlavě často i „široká“, nepodařilo se mi však zjistit, jaká je u ní spojitost mezi barvou šátku a smutkem.
KUPCI
Když byla nevěsta začepená za stolem, přišli kupci. Měly v pytly staré hrnce a retaze a byly pytlem o zem a kupovaly nevěstu i zloději a chtěly ženichovy nevěstu ukrást.
Někde nevěstu přivedou rovnou před ženicha a „prodávají“ bez průtahů, jinde vyvolávají „kdo dá víc?“ Objevují se pak zdánliví kupci, někde i v různých maskách. Jinde na Kopanicích byla zaznamenána také přítomnost masky čerta, majícího „česanje“, tedy dlouhé vousy z nebarveného konopí a který vlezl pod stůl, tahal nevěstu za nohy a tím se v průběhu hostiny neustále snažil nevěstu ženichovi odloudit a následně unést. Ženich si ji tedy musel po celou dobu hlídat a čerta „přemoci“. Pokud se mu ale podařilo nevěstu přece jen odloudit a stáhnout pod stůl, ženich si ji pak musel vyplatit.

Při takovémto „kupování nevěsty“ se často vedly dvojsmyslné řeči. Kupující z řad svatebčanů, masky židů, nebo kupců20- „handléřů“ mluvili o nevěstě jako o jalovičce, tázali se jestli je „prvnička“, jestli už „běhala“, nebo je „zapuštěná“. S tímto zvykem se pojilo i tzv. „vyžádání nevěsty“, kdy se ženichovi, nebo naopak kupcům ukazovaly různé dívky, místo nevěsty. Ženich nebo kupci je odmítali pro různé důvody, například pro jejich údajné fyzické nedostatky, které neopomněli náležitě okomentovat.


Ale ženich si ji držel za ruku za stolem a družičky začaly spívat, muzika hrat a ženich s nevěstou šel po prvé si zatančit, družičky spívaly:
1. Na zelené louce kopa sena

Včera bylo děvče dnes je žena

Včera byla cera maminčina

A dneska je žena Františkova.
2. Na zelené luce ešče větší

Na zelené luce ešče větší

Šak ti to Teresko síva holuběnko

Pěkně svěčí
Ženich a nevěsta začepená, vyndou ze za stola, a idou před muziku a zaspívají každý jednu sloku písně, a muziga hraje:
1. Už som sa já

mój Tatičko oženil

Už som si ja švarné

Děvče namluvíl
2. Už som sa já

Má mamičko vydala

Za švarného šohajíčka

Šohaja

PRVNÍ TANEC


Spěvá ženich vesele, a tančí po prvé za celou svadbu.
Po nich tančil s nevěstou družba a po nich družičky se svými družby. Nakonec se tančilo po celém stavení, jizbě (ve světnici), pitvoru (v síni), i venku, když bylo teplo.
Družbové i družičky a nekterý mladi svatebčane dělaji jim kolo a vyhazijí mladým parem až do stropu.
Toto vyhazování novomanželů při jejich prvním tanci je rozšířeno v různých kulturách, například při svatbách v židovských rodinách jsou takto nad hlavami neseni a pohazováni novomanželé usazení na židlích21.
Snad ta muziga tak vesele nehrála za celou svadbu jako hrála tymto novomanželům a ženich vesele zpíval, už věděl že tetky mu svadbu nepokazija:
1. Zahraj mi len zahraj

Andělska muziga

Šak už som odpadnul

Ludom od jazyka
2. Ja som sa oženil

Že mi dobře bude

Ze mojej slobody

Nikda neubude
3. Ale mé slobody

Pomály ubývá

Na moju hlavenku

starostí přibývá

Když sem dotancoval, šel sem s nevěstou pred muziku, a poručíl sem muzigancom by hraly celé svadbě že já to všecko platím, a šel sem si sednout aj s nevěstou za stůl.

Družbové šly pred muziku, a poručily si by jim muziga zahrala solo, že starší družba půjde tančit s nevěstou a druhý se starší družičkou, která měla šatku od nevěsty na hlavě.
Družbové si zaspivali:
1. Vol si děvče volně

Pokel si svobodné

Pokel ti nelaje

Šohaj do matere

2. Keď ti on zalaje

Do tvojej mamičky

Veru ťa zabolý

Polovice hlavičky

3. Keď ti on zalaje

Do tvého tatíčka

Veru ca zabolí

Celá tva hlavička
VINŠOVÁNÍ OD ŽENATÝCH
Když dotancovaly dovedl mi nevěstu ke stolu a poděkoval, ale Teresku banoval, že mu odešla dobrá tanečnica s jejich svobodného krůžku. Přicházely k nám ke stolu ženatí muži a vdané ženy vinšovat, že jich přibylo do stavu manželského.

Já a Tereska co sme měly zameškané tance sme dohnaly nebo já sem musel s každou družičkou ráz jit tančit.
ZKOUŠKA SE ZLODĚJEM
Zde máme příklad velice zajímavého zvyku, ve kterém zde matka nevěsty zkouší novomanžele, ale hlavně ženicha, jaký bude hospodář. Novomanželé jsou posláni do komory ke spánku, zatímco se matka samotná, či jiný svatebčan po čase přikrade do komory a snaží se „ukořistit“ něco z nevěstina, a poté i z ženichova odloženého oblečení. Pokud ženich vydrží a zloděje osloví, či odežene, má vyhráno.
Už hodiny ukazovaly štyry hodiny, a Teresce se dřímalo třebas muziga vesele vyhrávala. Přišla ke stolu Teresky matka a povídala by sme si išly pospat do komory, že je postel prázdná. Já sem věděl co myslija, nebo to byl zvyk na kopanicích. Zkoušely se mladí lide jaký budou hospodáři. Když sme prišli do komory, lehly sme sy na postel, ja sem povídal by Tereska bez obavy spala, že ja budem davat pozor kdo přide.

Asi za hodnu prišla Teresčina matka, a odepňala mě hodinky, nestával sem, ale řekl sem dost hlasitě: ´cos nepoložil, neber´. Buchly dveře a zlodej zmizel ve tmě. Ale už ve světnici hlásil že byl přichycen. Čekaly až zaspíme že prijde moje matka a určitě něco z nevěsty odnese. Já už sem zaspat nemohl, slyšel sem jak někdo potichu odtvýrá dvere a potichoučku se blíží k Teresce a začal jej odebírat fěrtůšek, ale ja sem zavolal: ´tu leži jedno tělo a jedna krev´, zloděj bušil dcerka a tak razno až se Tereska probudila. Už sme do rana nezaspaly nebo kohout spíval už po tretí a muziga ve světnici rušíla náš spánek.

Príšla Teresky matka nás budit ze smíchem a pravila že snás budou dobrý hospodáři že sme přichytily pri krádeži oba zloděje. Umyly sme se v komore a šly mezi svatebčany do světnice.
Družbové nosily na stoly snídani, na spánek žádný nemyslel. Když bylo po snídani, nechaly muziganty odpočinout, muzigancom se chtělo spat, ale když vyděly na base peníze naložené, aj spánek jim prestal, krály a tančily a prázné lahve od slivovice družbové nosily komorníkovy do komory, komorník jim dal plné a šly za spěvem mezi hosty, domů se nechtělo nikomu jit, nebo venku padal snich a byly veliké vánice.

Pýt a jest bylo dost a v zimě na kopanicích nebylo práce. Do lesa žáden nešel lebo byl špatný čás.
Tzv. „ukládání novomanželů“ bylo rovněž významným obřadem. Někde bylo provázeno písněmi a říkáními, v mnoha případech totiž bylo jasné, že nevěsta přijde o panenství a stane se tudíž opravdu ženou. Často tomu ale nebylo, nevěsta již nebyla „čistá“. I přesto ale bylo nutno zachovat obřadní ráz tohoto úkonu.

Druhý den byl v mnoha oblastech určen k převážení nevěstiny výbavy a s tím spojených zvyků a úkonů. Tento jev se mi bohužel na moravských Kopanicích zachytit, víme ale že v chudých horských oblastech se výbava převážela či přenášela již ve svatební den.




  1   2   3


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©www.azrefs.org 2016
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə